O ptácích

Hnízdění v zajetí
Mnoho milovníků ptáků si již své první chovance pořizuje s nadějí, že někdy v budoucnu se jim je podaří rozmnožit. Pokud nejsou trpěliví a nechají se odradit počátečními neúspěchy, jsou obyčejně velice zklamáni a někteří dokonce po prvních nezdarech na chovatelství zanevřou. Kupodivu to neplatí jen o majitelích vzácnějších druhů, ale i o těch, co si pořídí zdánlivě nejobyčejnější exoty jako jsou andulky nebo zebřičky.

Rozmnožování ptáků v zajetí má určitá jasná pravidla, ale nikdy se nesmí zapomenout, že pták je živý tvor – každý jedinec je individualitou, má jiné nároky a potřeby, zdravotní kondici, jinak reaguje na různé podněty. I mezi ptáky najdeme jedince málo (a zase enormně) sexuálně motivované, homosexuální, neplodné, agresivní a neschopné uplatnit se. Rozmnožování mnoha běžnějších druhů je přes zmíněné varování velice dobře prozkoumané a při splnění základních podmínek by se měl dříve nebo později úspěch dostavit. Na druhé straně znalosti o životě a potřebách vzácnějších druhů jsou leckdy spíše povrchní, a tak při snaze o jejich odchov musí chovatel doslova experimentovat. Nikdy nesmíme zapomenout na to, že vychovat v zajetí výsledek ale není zbytečný. Každý pták, který má edoskopické vyšetření, je mnohem cennější než ten. u které se pohlaví stále jen odhaduje.

A proč nejsou všichni ptáci endoskopovaní? Jednak vyšetření není nejlevnéjší, jednak – jako každá, byť sebemenší operace není bez rizika. Výjimečné se stane, že pták narkózu nepřežije. V každém případe počet vyšetřených vzácných ptáků stoupá a s tím se zvyšuje naděje. že se v zajetí častěji podaří jejich rozmnožení. Asi nejlepších výsledků lze dosáhne od páru ptáků, navyklých na přítomnost člověka. Ptáci divocí totiž při příchodu chovatele bezhlavé poletují a mohou se zranit, ublížit si navzájem nebo poničit snůšku či mláďata.U divokých ptáků je od počátku nutné vyřešit celý systém obsluhy a kontroly budek tak, aby ptáci bylí co nejméně rušení a s lidmi se prakticky nesetkávali. U všech druhů až na naprosté výjimky bude hnízdění úspěšné jen v případe, že jsou chovány po párech. Dokonce není vhodné umísťovat stejné nebo příbuzné druhy do sousedních klecí, aby se nerušily. Samozřejmé známe výjimky na některé jsme upozornili v podkapitole o voliérách. Pokud se ve společné voliéře chová více ptačích párů, pak v době hnízdění musí mít k dispozici alespoň o jednu budku více, než kolik jich je přítomno.

Zkušení chovatelé obyčejné rozvěšuji dvě nebo tři budky i ve voliérách s jediným párem – tentokrát však se jedná o budky různých tvarů, rozměrů nebo odlišně umístěné. Také ptáci, stavějící si hnízda na podložkách (holubi, pěnkavy) nebo v rozsochách keřů a větvích jehličnanů musí mít více hnízdních možností. U vzácné hnízdících druhů nebo tam, kde chovatel na zahnízdění čeká celé roky a klimatické podmínky tomu odpovídají (budka je v temperované ubikací), může být budka v kleci či voliéře trvale. U párů hnízdících pravidelné je ale nutné zachovávat období klidu, budky po sezóně odstraňovat a rozvěšovat až na počátku jara. Jakmile se oteplí a hlavně prodlouží den, vytvořené páry se začnou zajímat o budky. Vyhazují jejich obsah, samice se zdržuje uvnitř. Můžeme také sledovat projevy toku a někdy i páření. Zhruba po dvou týdnech od obsazení budky se v ní objeví první vejce. Druhy, stavějící si hnízdo volné, začnou snášet v zobáku stébla a klacíky a lze vypozorovat, ve kterém místě hnízdo vzniká. Pokud hnízdění probíhá podle předpokladů, kontroly snůšek se provádějí jen občas, aby ptáci nebyli rušení. U některých citlivých párů dokonce není kontrola možná (jen v případě, kdy samice sama hnízdo opustí), u jiných zase není problém samici odstrčit, aby bylo možné snůšku či mláďata zkontrolovat a prohlédnout. Pokud to však rodičovský pár dovolí, hnízdo raději kontrolujeme, abychom zavčas zachránili jeho obsah. Občas se stává, že samice přestane na vejcích sedět. Zkušenější chovatelé v té chvílí podkládají vejce jiným, pokud možno příbuzným druhům, které zrovna v té době také hnízdí, nebo používají umělé líhně. U papoušků byly dobré zkušenosti coby s pěstouny učiněny s roselami, korela-mí, andulkami, papoušky zpěvavými a bouřky.

Pravděpodobnost, že pěstouni vychovají podsunutá vejce nebo mláďata, není vysoká, ale přesto by byla škoda se o to nepokusit Pokud má chovatel vhodné technické zázemí, dává vejce do líhně. Tam termostat automaticky udržuje konstantní teplotu, vejce je nutné pravidelné obracet (kvalitnější líhně si však poradí i s tím) v přesné daném režimu, důležité je udržování správné vlhkosti a dostatečné větrání. Vajíčka se obyčejné na boku označí tužkou nebo nesmytelným fixem, aby bylo možno kontrolovat jejich otáčení. Také uměle vykrmit mláďata od okamžiku, kdy se vylíhnou, je velíce namáhavá práce, ale zkušení chovatelé při ní dosahují téměř stoprocentní úspěšnosti. Vykrmit se dá téměř každé mládě, vše závisí na trpělivosti, časových možnostech a šikovnosti chovatele. Však také na velkých papoušcích farmách třeba v USA se papouškům snůšky opakovaně vybírají a celý odchov se provádí uměle. Je zajímavé, že ani takto vychovaná mláďata, která vlastně nepoznají své rodiče, prý nemají problémy sama hnízdit.

Čerstvě narozená ptáčata musí být alespoň prvních deset dnů, než částečně opeří a upraví se jejich metabolismus, držena v podmínkách stálé teploty. Nejvhodnější je opět líheň. Dokrmení se sice může zdařit i bez ní, ale klade na chovatele větší nároky. Jiná situace nastává, když samice přestane krmit mláďata až později, tedy starší než deset nebo dvanáct dnů. Pak je naděje na jejich dokrmení – pokud si toho chovatel všimne včas a odebere je z hnízda – opravdu velká. Ve specializovaných prodejnách se prodávají zvláštní instantní smési, které se podle přiloženého návodu naředí převařenou vodou, temperují na správnou teplotu a zkrmují. Krmení pro mláďata lze připravit i doma, je to však velice zdlouhavé a jeho výživná hodnota nikdy nebude stoprocentní. Na druhé straně je pravda, že tak bylo v minulosti odchováno mnoho mláďat. Používá se např. hustá kaše z rozvařených ovesných vloček, trochu dochucená medem a doplněná nezbytnými vitaminy.

Pro větší zrnožravé ptáky a papoušky lze do vloček doplnit najemno nastrouhanou mrkev a jablko, kousek žloutku a vápník v nějaké přijatelné formě (drcené skořápky, sépiová kost atd.). Odrostlejší hmyzožravá mláďata můžeme krmit z pinzety nasmýkaným hmyzem odpovídající velikosti. Mláďata se krmí buď injekční stříkačkou s nasazenou hadičkou přímo do volátka, nebo prosté lžičkou. Při zavádění hadičky do volátka to chce trochu cviku, není to však nic složitého a volátko se dá řidčí stravou naplnit jako malý míček. Většina papoušků ale dovede velice brzy přijímat potravu ze lžičky. Odchovaná mláďata je nutné krmit do té doby, než se naučí sama přijímat potravu z misek.

(Použitý text Kapesní atlas exotických ptáků – Martin Smrček)